Obligátní otázka úvodem: Jaká je letošní Hudba?
Karel: Věříme, že zase o kousek jiná. Minulý rok se mi stalo, že kamarád označil koncerty slovy „ta vaše tryzna“ (smích). A musím uznat, že něco pravdy na tom bylo. Letos jsme si proto řekli, že chceme do playlistu dostat taky nějakou šlapavější muziku. Věřím, že se nám to podařilo.
Lukáš: Je zajímavé sledovat, jak je každý ročník originální nejen svými skladbami, ale i lidmi, kteří se v aktuálním ročníku s hudbou propojí. Myslím, že to jde i ruku v ruce. Vzájemná inspirace…
Marti, jak se píše pro orchestr? Nutno podotknout, že ty se něživíš jako hudební skladatelka, v psaní not jsi samouk, a přesto zvládáš psát orchestrální hudbu, na kterou by si leckdo z branže netroufl. Kde se tenhle um získá?
Marťa: Je to tak, vystudovala jsem farmacii a pracuji v lékárně. Ale k hudbě jsem vedená odmalička, po absolvování ZUŠ jsem začala hrát v plesové kapele a později i v Parkovišti pro velbloudy. K psaní not jsem se dostala postupně právě díky tomu – nejprve jsem psala noty pro tři dechové nástroje, pak se přidal smyčcový kvartet, až jsem se s růstem festivalu propracovala k orchestru. 🙂 Um přišel právě s postupnou zkušeností – každé rozšíření ansámblu je pro mě nová výzva a každý rok přijdu na něco, co můžu při psaní not dělat lépe.
Co je pro tebe při psaní důležité? Je něco, čemu věnuješ zvláštní pozornost?
Marťa: Důležitý je pro mě klid, čas a nálada. 🙂 Jsou chvíle, kdy se mi po celém dni opravdu nechce sednout k notám a někdy se naopak do psaní zažeru. Když mi písnička sedne, je to půl vítězství, i když se samozřejmě dá napsat i skladba, kterou si člověk úplně neoblíbil. Takhle při podzimu se mi nejlíp píšou tklivé songy. 🙂
Jak vlastně probíhá celý ten proces do chvíle, kdy orchestr nastoupí na jeviště?
Marťa: Přijde mi, že nejvíc času zabere vždycky sestavení repertoáru, letos jsme s tím začali už na jaře a finální verze přišla v září. 😀 Co se týče mě, nastane pak období právě psaní not, které jsme si letos částečně rozdělili s Lukášem. Následně jsou na řadě dělené zkoušky jednotlivých sekcí (smyčce, dechy, sbor, kapela), které pak vyvrcholí společným sehráním celého orchestru a sboru.
Karel: Přesně tak. Září je u nás zásadní také pro „znovuvzkříšení orchestru”. Nejsme ansámblem s celoroční působností, a tak chvíli trvá, než se podaří vše po dlouhé pauze probrat. Letos to byl fakt boj. (smích)
Lukáši, je tahle skupina něčím specifická? Předpokládám, že třeba muzikantské dovednosti jednotlivých hráčů se mohou výrazně lišit? Co to znamená pro dirigenta?
Lukáš: Orchestr je specifický právě svojí pestrostí. Setkávají se tu hráči, kteří jsou běžně zvyklí na práci dirigenta, čímž se výrazně zvyšuje šance, že pochopí i mě 😃, ale na druhou stranu jsou mezi námi i muzikanti, kteří dokonce hrají poprvé v orchestru jako takovém. Ač se to může zdát překážkou, spatřuji v tom vlastně velkou výhodu, kdy se obě skupiny mají od sebe co učit. Pro mě osobně to je samozřejmě výzva, abych se pokusil tuto skupinu individuí, v tom nejlepším slova smyslu, směřovat k vzájemné hudební spolupráci a ucelené zvukové koncepci. Za nejzásadnější považuji nutnost rychle se zorientovat v tom, který z hráčů bude potřebovat v rámci koncertů intenzivnější spolupráci a kterému je lepší moc nepřekážet. 🙂
Kdo vlastně v orchestru hraje? Jak se tihle lidé dali dohromady?
Karel: Jsou mezi námi tací, kteří hudbí koncerty hráli ještě dávno před orchestrem. Konceptem dalšího fungování ale zároveň bylo (a je) přivést mezi muzikanty nové tváře. A to se nám, myslím, daří. Jak na poli sólových zpěváků, tak na poli hráčů. Povedlo se nám navázat spolupráci s učiteli na ZUŠkách ve městech, kde koncertujeme. Připravují své žáky a někteří s námi i sami hrají. Mezi hudebníky se tak setkávají manželé, žáci s učiteli, náctiletí i staří pardi.
Marťa: Základ tvořila kapela Parkoviště pro velbloudy, na kterou se postupně nabalili další muzikanti, většinou z řad našich kamarádů nebo kamarádů těch kamarádů.
Jak dlouho a odkud se vlastně znáte vy tři?
Lukáš: Já jsem v Hudbě vlastně stále nováček. Shodou okolností si přesně pamatuji, kdy jsem nastoupil do tohoto vlaku. Bylo to 1. října 2021 v 15:00, kdy za mnou přišel do hudebky na popovídání Karel, který svým originálně květnatým způsobem, zahrnujícím mnoho slov, které slýchám pouze od něho, představil, co by mi chtěl nabídnout. Poté jsem ho požádal o překlad do nižší intelektuální sféry, abych pochopil, co mi chce říct, a od té doby mi prakticky kompletně změnil můj nejen hudební život, který právě zahrnoval i spolupráci v Hudbě pomáhá, kde jsem se potkal s úžasnou klavíristkou a aranžérkou Marťou.
Marťa: S Karlem se znám už od gymplu, kdy jsem se postupně dostala k účinkování na jeho vánočních koncertech v Morašicích, nejprve jako host a následně jako člen kapely Parkoviště pro velbloudy, se kterou jsme se v roce 2013 připojili k festivalu. S Lukášem jsme se seznámili letmo v roce 2020, kdy jsme plánovali ročník Hudba pomáhá, který kvůli covidu dopadl jinak, a víc pak při realizaci loňského ročníku.
Karel: Tak asi tak. (smích) Marjá, to jsou vyznání. 😀
Je něco, co vás na sobě nepřestává překvapovat?
Karel: Mě letos fakt překvapila Marťa. A myslím, že nejsem sám. Je na mateřské, ale napsala dvakrát delší a muzikantsky dvakrát obtížnější koncert. Marti, fakt nechápu, kdy a jak tohle děláš… (smích)
Marťa: Když prďolka usne. 😀
Mě letos překvapilo, že nám notově nic nehoří. 😀 V tuto chvíli jsou noty pro muzikanty téměř připravené, chybí jen pár detailů. Doufám, že to tak bude i při realizaci.
U Karla obdivuji, že dokáže vždycky přijít s nějakým novým nápadem a že si ho dokáže obhájit i přes počáteční protesty nebo nedůvěru (dost často moji :-D). A na Lukášovi mě fascinuje, kde bere čas a energii na práci, rodinu, Hudbu pomáhá a další projekty, ve kterých působí.
Karel: Jo, to teda. A ještě ta jeho preciznost. Jakože přemýšlím, kde je hranice mezi fascinací a vytáčením, ale detailnost je fakt neskutečná!
Lukáš: (raděj mlčí :D)
V čem se vždy jasně shodujete a jaké téma si žádá – řekněme – hlubší diskuzi?
Marťa: Shodujeme se hlavně lidsky, což je za mě největší výhra. Nestává se, že bychom v něčem byli vyloženě v rozepři. Hlubší diskuze bývají u podoby aktuálního ročníku festivalu, kdy Karel často přijde s něčím odvážným a já mám spíš tendence držet se při zemi. 🙂
Kam by měla Hudba mířit v dalších letech?
Karel: Myslím, že se nám nyní podařilo najít dobrou rovnováhu. Orchestr je opravdu mezigenerační a i taková skupina dokáže najít jednotné téma a společně tvořit v tempu všem příjemném. Stávající model dokáže přinášet nové tváře a zároveň zachovávat ostřílené hráče. V téhle filozofii bych nyní rád pokračoval. Drobné dílčí změny čeká spíše organizační tým.
Lukáš: To je otázka, která naštěstí nemůže být přesně zodpovězena. Hudbu pomáhá vnímám jako řeku, která stále někam plyne. Občas se objeví nějaký nový přítok nebo pramen. Může se objevit i nějaké slepé rameno, ale to vše stále tvoří onu řeku, bez níž by nebyl život.
Martina Novotná
aranže, umělecké vedení
Lukáš Hrubeš
dirigent, sbormistr
Karel Telecký
hudbí zápalka
