Průvodce pro roky 2021 a 2022 – Verča Voženílková
Co pro tebe osobně znamená role průvodce?
Vždycky jsem zastávala pouze roli zpěvačky. Od té doby, co jsem se stala i průvodcem, se mi naše milovaná benefice ukázala zase z jiného úhlu, a Hudba pomáhá mi tak dává opět o kus větší smysl a obohacuje mě ještě víc než dříve.
Kde jsi na rodiny, které jsi k nám přivedla, vlastně narazila? Vídáš se s nimi dodnes?
První rodinou, kterou jsem přivedla do naší hudbí rodiny, byli Lněničkovi. Byla to pro mě první zkušenost s průvodcováním, a přitom byla naprosto přirozená. Lněničkovi pochází z Morašic, naší rodné vesnice. Nabízelo se zařadit je do výběru. A ejhle, vyhráli. Dodnes se spontánně vídáme každou neděli na fotbale, kde Tomík fandí, kope si z vozíku s ostatními kluky a párkrát jsem byla dokonce svědkem závodu, kdy s ním Honzík od sousedů jezdil po ulici rallye.
Druhou rodinou, kterou jsem do naší sousedské benefice přivedla, pak byli Novotní. Ty jsem oslovila sama a nakonec to klaplo. Dnes se s nimi potkáváme hlavně na různých akcích a výletech, které Hudba pomáhá pravidelně pořádá.
Jak probíhalo tvé průvodcování?
Téměř každý rok se mi naskytne možnost zařadit alespoň jednu rodinu s handicapovaným dítětem do výběru. Návrhy přichází buď od lidí z okolí, nebo náhodně narazím například na sociální síti na nějaký dojemný příběh. Jelikož jsem tak trochu cíťa, často mi to nedá a rodinu sama oslovím. Když rodina souhlasí, zařadím je do výběru a snažím se je prosadit při hlasování celého našeho týmu.
Pokud se zadaří a mnou navržená rodina v hlasování zvítězí, přichází chvíle, kdy jim výhru oznámím a následně je předám Páje Šikové, která se pak o rodiny dále stará. Společně je navštívíme a vysvětlíme jim, co všechno naše spolupráce bude obnášet. Vše probíhá v úžasně přátelském duchu.
V čem se lišily tvé zkušenosti v roli průvodce u Lněničkových a Novotných?
Každé průvodcování je v principu stejné, zároveň ale úplně jiné. U Lněničkových to mělo přirozený postup. Rodina z naší rodné vesnice s handicapovaným dítětem rovná se pomoc. Nic složitého. Naproti tomu Novotné jsem si prakticky našla sama. Jejich příběh mi náhodou vyskočil na sociální síti a já je nezávazně zkusila oslovit. Když mi od nich přišla velmi milá odpověď, byla ruka v rukávu.
To je přesně ta chvíle, která mě na tom neskutečně baví. Vysvětlovat rodině, co děláme, proč to děláme a co všechno to obnáší. Zároveň je ale utvrdit třeba i v tom, že nemusí přemýšlet nad tím, jestli si to ostatní rodiny s handicapovaným dítětem podle nich zaslouží více.
Co ti role průvodce přinesla?
Role průvodce mi přináší především pocit radosti a vlastně takového malého vítězství. Vděčnost, že právě já jsem mohla uskutečnit ten prvotní krok k tomu, že pomůžeme rodině, kterou jsem se snažila ze všech sil prosadit.
Pořád mě baví záměrně hledat a oslovovat rodiny, které pomoc potřebují, a následně je představovat ostatním lidem z týmu a komunikovat s nimi. Když po koncertech přijde děkovná zpráva, zahřeje to u srdíčka jako málo co.
Chtěla bys ještě něco dodat?
Jsem vděčná, že můžu být součástí týmu Hudba pomáhá, ať už je to v jakékoliv roli. Jak už jsem jednou zmínila: „budu klidně vysypávat popelníky, hlavně, když budu součástí“. Díky za všechny příležitosti a zkušenosti, moje milovaná Hudbo.
Průvodce pro rok 2023 – Jája Jůzová
Co pro tebe osobně znamená role průvodce?
Já to vlastně nevnímám jako žádnou roli, a už vůbec ne jako roli průvodce. To zní jako něco víc, než co to je. Podle mě je to spíš jakýsi navrhovatel, zprostředkovatel. Celou tu situaci vnímám jako něco, s čím jsem se ještě nesetkala, ale co mě neskutečně těší. Doufám, že si to ještě zopakuji.
V čem přesně úloha průvodce spočívá? Co všechno je tvým úkolem?
Úloha průvodce je úplně jednoduchá – navrhnout rodinu, kde mají dítě s nějakým handicapem do společného hlasování o tom, komu v následujícím roce Hudba pomáhá věnuje své koncerty. Hlasují pak samotní členové našeho týmu a vybírají mezi všemi nominovanými kandidáty.
V tu chvíli nastává to nejtěžší – musíte vybrat jedno dítě mezi všemi adepty s podobným osudem a tomu dát svůj hlas. Přáli byste to úplně všem, ale to samozřejmě nejde. Takže pak už jen zbývá doufat, že na ostatní se dostane příští nebo ten následující rok.
Pokud rodinu, kterou člověk nominoval, tým skutečně vybere, další úlohou průvodce je zprostředkovat jí kontakty s oddělením péče o rodiny a jeho vedoucí Pájou Šikovou. Na začátku to bylo o přeposlání pár emailů, potom následovala osobní schůzka s rodinou a oddělením péče o rodiny, které jsem se také zúčastnila. Případné další úkoly mě čekají v rámci samotných koncertů a těším se na ně.
Jak se na roli průvodce připravuješ?
Popravdě vůbec nijak. Koupila jsem Klárce panenku a pejska, ale to není žádná příprava. Pro mě to byla naprostá samozřejmost
Jaké pro tebe bylo setkání s rodinou a s oddělením péče o rodinu?
Účel toho setkání je vlastně představení dané rodiny naší sousedské benefici, tedy konkrétně jejím zástupcům z oddělení péče o rodiny. Já měla tu výhodu, že jsem Doležalovy moc představovat nemusela. Jsou každoročními návštěvníky našich koncertů a s mnoha členy týmu Hudba pomáhá udržují pevná dlouholetá přátelství, a to už od dětství.
Na schůzku jsem se hrozně těšila, ale zároveň jsem si nedovedla vůbec představit ten první přímý kontakt s Klárkou. Přiznám se totiž upřímně, že s nemocnými, postiženými nebo jinak limitovanými dětmi moc nepřijdu do styku. Jako dvojnásobná matka jsem měla prostě trochu strach, jsem totiž i takový pohrk, který plácne nějakou hloupost v tu nejméně vhodnou chvíli.
Hned v prvním momentě naší schůzky s Doležalovými jsem si ale uvědomila, že vůbec nemusím být nesvá. Klárka je naprosto úžasná holčička, která se pořád směje a která má všechno, co potřebuje, a to milující rodiče a krásný domov.
Našlo se něco, v čem tě rodina překvapila?
Vlastně úplně ne. Jejich příběh je neskutečný a šokující, ale to asi není nic neobvyklého v životech lidí, kterým se stane něco takového. Co mě možná trochu překvapilo, byla Barča, mamka Klárky. Známe se roky, už od gymplu. Je to ten typ člověka, kterého potkáte po letech na tom nejužším místě na náměstí, kde přes vás doslova prochází desítky kolemjdoucích, ale vám je to úplně jedno, protože si vykládáte a smějete se a vydrželi byste takto hodiny.
Barču jsem potkávala v čekárně na pravidelných těhotenských prohlídkách, kde jsme se radovaly a sdílely vzájemně dojmy z těhotenství. Krátce nato ale nastalo ticho a ke mně se doneslo, co se stalo. Právě na té schůzce u Doležalových doma jsem ale rychle pochopila, že Barča je pořád ta skvělá osoba, silná a nezraněná holka, kterou neopouští humor a kterou musíte milovat, nikoli litovat. A za to jsem strašně ráda.
Co by sis přála, aby si podporovaná rodina z festivalu odnesla?
Tak samozřejmě na prvním místě ty peníze – aby jich bylo až do vesmíru. Potřebují je a zaslouží si je. A potom ty nejkrásnější vzpomínky na celý život.
